3.Poloostrov Labrador

Poloostrov Labrador je území na SV Kanady a je asi 3krát větší než Španělsko, přitom sem vede jen jediná silnice dlouhá 1715 km! Od Newfoundlandu jej dělí úžina Strait of Belle Isle široká pouhých 36 km. Jenomže mořské proudění zde natolik ovlivňuje počasí, že je zde o 10°C chladněji, než na sousedním ostrově Newfoundland. Přes den 20°C, v noci 5°C. Mladým ve stanu vůbec nezávidím, oni jsou spokojeni, dobře a dlouho spí, ale ty ranní odjezdy, než se vybatolí až v 11 hodin, mě trochu dostávají. Na druhou stranu mám čas psát zážitky, srovnat fotky i myšlenky, plánovat další cestu.

Připluli jsme do Blanc Salbon,počasí nás zrovna vítá pořádným deštěm. Také jsme překročili časové pásmo, oproti ostrovu jsme o hodinu a půl více pozadu, doma je o + 6 hodin více. Zastavujeme se v hezkém dřevěném kostelíku, který funguje jako infocentrum. O Labradoru nevíme prakticky nic, v průvodci se o něm píše: „Labrador představuje v mnoha ohledech nejneobvyklejší kanadskou provincii. Je to země krásy i strádání a místo, odkud si lze i z krátké návštěvy odvézt vzpomínky, které přetrvávají po celý život.“ Toť vše, a podle toho si sem naplánuj cestu přes půl světa!

Hned první zastávku dáváme u nejvyššího majáku Kanady s poetickým názvem L’Anse – Amour. Počasí se trochu umoudřilo, dokonce vykouklo i sluníčko. Bílý maják září před kulisou temných mraků a vše orámuje krásná duha. Je šest hodin večer, uvnitř je muzeum otevřené jen do pěti, škoda. Venkovní ze zdvojených dveří jsou otevřené. Tak to ani nezkouším, zda se dá vstoupit. Jenže až když jsme odjeli, zjistili jsme, že jsme zase překročili časové pásmo zpět o jeden a půl hodiny. Já blbec, škoda, že jsem nevzal za kliku…

Nocujeme na malém parkovišti s výhledem na zátoku Red Bay se stejnojmennou rybářskou osadou, založenou Brity v r. 1840. Dávno před jejím založením sem v 16. stol. připlouvali Baskové (dnešní baskičtí Španělé), zpracovávat na zdejší pláži ulovené velryby. Zátoka je totiž chráněná před atlantskými větry předsunutým ostrovem. V místním muzeu jsme se dozvěděli, jak to probíhalo: Naskakuje mi husí kůže při představě, že tři muži pádlují na sedmimetrové pramici a čtvrtý muž harpunuje oštěpem dvacetimetrovou velrybu. Několikahodinový boj končí vyčerpáním zvířete a jeho odtažením na chráněnou pláž. Tam jí naporcují, naplní dubové sudy olejem, který je velmi žádaný pro výrobu mýdla a hojně se také používal ve městech jako palivo v pouličních lampách. Maso a sudy naloží na plachetnici a pošlou do Evropy. Kosti zůstanou pohozené na pláži. Obchod to byl velmi výnosný. Náklady za jednu výpravu činily 2000 dukátů, zisk z jedné plavby byl 9000 dukátů. Jedna z mnoha korvet však v průlivu v roce 1540 ztroskotala. V r. 1977 byla vědci a potápěči objevena, podle nalezených artefaktů a záznamů z lodních deníků byl právě přesně určen rok její zkázy. Z nalezených kostí na pobřeží byla sestavena kostra třináctileté, dvacet metrů dlouhé velryby, vystavená ve zdejším muzeu.

Na pláži Boney Shore se dodnes povalují kosti ulovených velryb. Sedím mezi nimi, obklopen 500 let starou historií. Mnohé kosti jsou zarostlé travou a přikryté porostem. Mám smíšené pocity, když přemýšlím nad tím příběhem.

Svrbí mě ruka, chtěl bych si kousek kosti přivézt na památku, ale neudělám to. Ani v muzeu pod širým nebem se nekrade. Zátoka je svým historickým významem zapsaná na seznamu UNESCO.

Nad zátokou ční skalnatý kopec Tracey Hill. Na jeho vrchol vede nad krásnými vřesovišti dřevěný, dva kilometry dlouhý chodník se 689 schody. Výhled na zátoku nám bere dech. Odtud se vyhlížely na otevřeném moři velryby a za druhé světové války také nepřátelské ponorky.

Odpoutáváme se od pobřeží do vnitrozemí tak obrovské země. Asfalt měl končit po 85 kilometrech a dalších 1650 km měla být štěrková silnice. Dnes už je to ale téměř obráceně, pouze dva úseky dlouhé dohromady necelých 200 km jsou bez asfaltu. Cesta ubíhá nečekaně rychle, kličkujeme mezi jezery a mokřady, všude kolem nás jen lesy a tundra. Těšíme se na velká zvířata – medvědy, losy a karibu (podobné norským sobům). I když nevíme, jak se popasujeme s takovým setkáním. Teoreticky jsme sice připraveni, ale kdo ví co bude, až to přijde.

Každý den si dopřáváme pěší, několika hodinové túry, vybaveni spreji na medvědy a černým humorem. Stezky do přírody jsou jen kolem několika vesnic, nejsou moc udržované, vedou na nejbližší kopce s výhledem. Je tu strašně moc komárů a kousavých mušek. Jednu výpravu jsme museli po hodině vzdát, trochu jsme bloudili, návrat nám trval další dvě. Naštěstí začalo trochu pršet a rozfoukal se vítr, což nás zachránilo před těmi malými upíry. Lesy zde rostou smíšené, svěží zelené, s převažujícími jehličnany. Ty jsou však na mnoha místech napadený nějakými škůdci a usychají. Také zde nedávno byly rozsáhlé lesní požáry, některé usedlosti musely být evakuovány.

Asi po třech dnech jsme dojeli k Churchilovým vodopádům. Již z mostu nad řekou sledujeme široké řečiště s plochými kameny. Koryto se náhle propadá do hlubokého kaňonu. Pěšina obchází tok nad hranu propasti, a z protější strany se řítí voda ve dvou stupních do 75metrové hlubiny.

Pohled na vodopád je opravdu velkolepý. Cestou zpět z jedné vyhlídek vede dolů prudká pěšina zajištěná lanem, do koryta řeky nad vodopádem. Nemohli jsme odolat nevykoupat se v tůních na sluncem ohřátých kamenech. Voda byla ale nečekaně studená, dvakrát jsme do ní skočili a hned mazali ven.

Já se vracím k autu korytem, přeskakuji balvany a docela si to užívám. Výstup na silnici u mostu mi dal trochu zabrat, projít nepropustným křovím byl taky zážitek. Řikal jsem si v duchu, potkat tady medvídka, tak nevím, kam bych asi ustupoval.
Vůbec nevíme, co tady ti lidé dělají, na tak opuštěných místech. Víme, že tu jsou nějaké doly, na pobřeží se těží ropa a plyn, ale tady ve vnitrozemí? V zimě tu může napadnout i pět metrů sněhu! Neumím si to ani představit být takto odříznutý od civilizace. Z hlavní silnice musíme občas odbočit do městečka natankovat. Na křižovatkách visí cedule, jak daleko je další pumpa. Je to vždy 300 až 400 km. Tady ochutnáváme pravý kapitalismus. Žádná konkurence, cena nafty je skoro na dvojnásobku, při placení se na tebe hezky usmívají, protože vědí, že si ji stejně koupíš.

Za pět dnů, co jsme tu strávili, jsme žádného medvěda, losa či karibu nepotkali. To bylo trochu zklamání. Průvodce měl ale pravdu. Je to neobvyklá země plná krásy a strádání. A zážitek s velrybím příběhem si budu pamatovat po celý život.