4.Kanadská města a Niagarské vodopády

Labrador je za námi a my se přesouváme do Québecu po silnici podél zálivu St.Laurent, kde údajně mají být viděny velryby. Vůbec nechápu, kdo takovou blbost do průvodce napsal, protože je odliv a moře je tak plytké až do nevidím, že by se tu každá velryba uvízla v bahně.

Původní Québec je údajně jediné město na sever od mexických hranic, které je opevněné po vzoru středověkých evropských měst. Tady ale hradby stavěli v na přelomu 18-19.století, takže se zdráhám použít výraz středověké. Staré město však tento charakter má, i když je to jen pár ulic a malé náměstí. Anglicky se tu těžko domluvíš, jen francouzsky, to je mi nějak nepochopitelné. I všechny nápisy a turistické vývěsky angličtinu postrádají.

V Montrealu, byť ještě leží ve francouzské provincii Quebec, se již anglicky domluvíme. Přijeli jsme sem již za tmy, ostrov, kde je kemp, je policií neprodyšně uzavřen. Nechtějí nás tam pustit, v 11 v noci tu budou odpalovat ohňostroj…Přejeli jsme tedy na jiný ostrov kde kempíme v parku. K tomu nám došla voda, nosíme ji v konvích skoro 200m. Trochu nám v karavanu zhoustla atmosféra, Mladí si hledají o půlnoci místo na stan, to by na mě už taky nebylo. Mají trochu jinou představu o dovolené, toho cestování je na ně příliš. Pokud ale chcete něco vidět, tak to bez přesunů nejde, faktem je, že už jsme najezdili 5000 km a jsme pořád na východní straně. Je to zkrátka obrovský kontinent.

Montreal hostil v r. 1967 Světovou výstavu a u této příležitosti tu vyrostlo několik zajímavých staveb. Bytový dům Habitat 67 se 155 byty jsou vlastně takové betonové kostky naskládané různě na sebe, je to velmi zajímavá stavba na tu dobu, vše je hodně prosklené a vzdušné.

O kus dál stojí globus zvaný Biosphére, celý postavený z ocelových trubek, který byl včera barevně nasvícen. Dnes slouží jako muzeum životního prostředí.

My se vydáváme metrem do centra a dál pěšky na kopec Mont Royal. Z vyhlídky Belvedére máme mrakodrapy jako na dlani. Nedá nám to a jdeme se mezi ně projít. Vlastně mezi takovými velikány stojím prvně v životě. Hlavu si mohu vykroutit, když chci spočítat těch 50 pater. Mezi nimi je v létě příjemně, je tu pořád stín. Jen do těch spodních bytů se slunko za celý den nepodívá.

Večer, na ostrov Svaté Heleny kde parkujeme, plujeme přívozem a opět máme mrakodrapy jako na dlani, tentokrát z druhé strany.
Čeká nás další město Toronto, na mě těch měst je už až až. Navrhuju mladým, že se nejprve podíváme k Niagarským vodopádům, ležící na opačné straně jezera Ontario. Je to vlastně výhra, uvidíme je z obou stran. Východní část vodopádů je na území USA. Poprvé v životě vstupuji do země, která má svobodu zakotvenou v ústavě, a o které jsem v mládí slyšel jen jako o zemi zla. Na hranicích jsem čekal „vyptávací proceduru“, nic takového se nedělo, jen si nás vyfotili, vzali otisky prstů a popřáli nám hezký pobyt.

Niagarské vodopády jsou co do velikosti poloviční výškou i šířkou drobečkem, proti vodopádům Iguazů v Jižní Americe, i přesto se mi při pohledu na ně zatajuje dech. Ale jejich příběh je fascinující. Před rokem 1860 bylo na březích vodopádů postaveno mnoho fabrik, které využívaly k pohonu strojů sílu vodního proudu. Stalo se tak, že vodopády byly roztříštěny možná na stovku malých vodopádů, vytékajících z poza továrních zdí. Lidé, žijící v okolí byli frustrováni ze ztráty tak nádherného přírodního divadla, že se semkli a založili fond na navrácení vod do původního toku. To se skutečně podařilo, fabriky byly vykoupeny a zbourány. Je to první počin lidstva, který dokázal zvrátit kola byznysu a kapitalismu, a považuje se za start v boji na ochranu životního prostředí.
A ještě jeden světový primát se připisuje k tomuto místu. V roce 1865 jsem přichází jako osmadvacetiletý emigrant z tehdejšího Srbska, Nikola Tesla. Dokončil zde studia a nechal si patentovat generátor na výrobu střídavého proudu. Ten se dá oproti stejnosměrnému proudu transformovat na vysoké napětí, čímž lze přenášet elektrická energie na velké vzdálenosti. Nikola Tesla přesvědčil firmu Westinghause na stavbu 3 míle dlouhého tunelu jako přivaděče vody, a výstavbu elektrárny mimo krásnou scénu vodopádů. Projekt to byl velmi odvážný a rizikový. Výstavba trvala přes 20 let. George Westinghouse musel přesvědčit tehdy největší banku J.P.Morgan, aby se na projektu finančně podílela. Výsledkem byl první dálkový přenos energie do 26 mil vzdáleného Bufalla. Město za nedlouho pořádalo Světovou průmyslovou výstavu, nechalo nasvítit všechna náměstí, promenády a významné budovy. Úspěch to byl obrovský, všechna světová velkoměsta najednou chtěla elektrické osvětlení střídavým proudem. Jen na prodeji patentů se celá investice obratem vrátila. Tato událost je považována za zlom ve vývoji celého lidstva.

Vodopády si prohlížíme shora i zdola, kam nás svezou výtahem za 21 dolarů. Trochu drahá pláštěnka, ale byl to fakt zážitek být na dotek padající vody, mezi obrovské balvany. Vůbec nechápu blázny, kteří se za pár dolarů nechali zavřít do sudu a skočili do čtyřicetimetrové hlubiny. První žena, která to přežila byla učitelka…Z kanadské strany je pohled na vodopády ucelenější, jsou opravdu krásné.

Cestou do Toronta nemůžeme vynechat koupání ve velkých jezerech Erie a Ontario.

Nabíráme zpoždění oproti časovému plánu, mě se do Toronta moc nechce, mladí tu chtějí strávit několik dní. Je to třímilionová aglomerace, to mě trochu děsí. Večer jsme se dohodli, že se naše cesty rozejdou. Dovezu je do Toronta a sám se vydám se na západ. V Torontu, na čtyřproudové silnici se nám z pod auta utrhla nádrž s 200 litry vody.

Dvě ze čtyřech hliníkových lišt, které nádrž ze spodu zajišťují, se přetrhly a nádrž jsme kus táhli po asfaltu. Průšvih jako vrata, blokujeme dopravu, vypouštíme vodu, kterou jsme před hodinou nanosili zase v konvích, a snažím se nádrž provizorně přidrátovat, abychom mohli vůbec odjet. Místo rozloučení sháníme dvě hodiny pevnější profily, které na parkovišti před supermarketem vyměňujeme. Martin mi asistuje, Eliška mi nakoupila potraviny na týden, než přejedu kontinent na do Calgary, kam to mám 3500 km. Ještě že mám celý vercajk s sebou, jinak bych si s tím neporadil. V 8 večer mám hotovo. Nádrž je fest upevněna, jen nevím, jestli nepoteče.

Jsem černý jak bota, jdu se umýt do restaurace „U dvou zlatých oblouků“ na WC. Voda tam tekla čůrkem, připadal jsem si jako bezdomovec. Umyl jsem si ruce, obličej a kolena, a celý zpocený jedeme shánět vodu. Našli jsme ji na pláži, dokonce nám i délka hadice stačila. Jenže nádrž teče proudem. Za svitu čelovky jsem zjistil, že se roztrhla napouštěcí hadice. To zjistím až ráno, jestli to není něco horšího. Rychle jsem se vysprchoval a děcka hodil na ubytovnu, kterou si předem sehnali. Po čtyřech týdnech spí zase v bílých peřinách. Já se vracím na pláž, a přemýšlím, co budu zítra dělat s nádrží. Ráno koukám na budíky a ukazují 100% vody. Jásám jako malé děcko, a ještě se koukám pod auto. Je tam suchóóó.!

Nemůžu ale odjet z Toronta, abych se nepodíval na Kanadskou národní věž, neboli CN Tower. Byla otevřena v r. 1976 a tři desetiletí to byla se svými 554 metry nevyšší stavbou světa, než jí v r. 2007 trumfli stavbami na Arabském poloostrově. Koupili jsme si lístky až nahoru, a z výšky 445 metrů přehlížíme celé město. Mrakodrapy se pod námi krčí jako malé děti. Jen jim natáhnout ruku. Pohled to byl opravdu fascinující. V poledne se s mladými definitivně rozloučíme a já mířím na „divoký“ západ.