6. Provází nás smůla, nebo je to štěstí?

Po týdnu jsem zpět v Calgary se svojí ženou, která se uvolila, že pojede o 3 týdny dříve uprostřed veder panujících v Evropě. Je polovina srpna, zajistili jsme studenta Filipa z vedlejší vesnice na zalévání zahrady. Páju jsem přesvědčil, že nás žádný medvěd na Aljašce nezaskočí, máme přece dva bear spreje…🫣

Na letišti v Římě nás před 10,5hodinovým letem zavřeli do letadla a oznámili nám, že nebe nad starým kontinentem je přeplněné letadly a čekáme další půldruhé hodiny, než nám povolí start. Další dvě hodiny postáváme v Calgary frontu před imigračními přepážkami, protože zároveň přiletěla odkudsi další dvě letadla. Dotáhli jsme z posledních sil zavazadla na parkoviště k našemu Arnoštovi, dojeli na kraj města a po 32 hodinách na nohou, úplně vyřízení, jdeme spát.

Ve tři ráno místního času se probouzíme, protože naše těla a mysl jsou nastaveny podle evropského času, kde je již 11 hodin dopoledne. Znovu usínáme až za rozbřesku a dopoledne máme pocit, jako bychom celou noc probděli. Pája si uklidila karavan podle své představy a já jsem v garáži přerovnal všechny věci, dokonce jsem objevil popruh s ráčnou, tak jsem převrtal v policích otvory pro lepší uchycení dvou rezervních kol. To jsem ještě netušil, jakou důležitou roli tento popruh sehraje v následujících dnech. Dokoupili jsme potraviny na více jak týden dopředu a až pozdě odpoledne vyrážíme za vysněným dobrodružstvím. Do Skalistých hor je to pouhých 80 km, ale jelikož je zataženo, nejsou vidět. Stále jedeme po holých pláních nemajících konce. K tomu nás zase dohnala únava, museli jsme si dát hodinku šlofíka. Pak už byly mraky pryč a před námi vyrostla silueta špičatých kopců. Pohled to byl opravdu fascinující. Mávnutím kouzelného proutku se ocitáme mezi štíty jakoby alpských velikánů.

Ráno nám není úplně dobře, jsme oba nastydlí z klimatizace letadla. Trochu poprchává, ale ne zase tak moc, že by se nedalo jít ven. Jdu se na dvě hodinky projít k vodopádu po Grotto Canyon Trail. Cesta vede dnem soutěsky místy jen dva metry široké, kilometr dlouhé, skalní stěny jsou i několik set metrů vysoké. Pravěcí indiáni tu žili a lovili zvěř již před šedesáti tisíci lety.

V podvečer jsme dojeli do městečka Banff, které dalo jméno nejstaršímu kanadskému národnímu parku, založenému již v r. 1885. Míříme k lázním s horkými prameny, které tu vyvěrají. Ve městě je hustý provoz jedeme velmi pomalu a v tom se ozvala kovově znějící rána, jako by se vylámaly zuby v převodovce. Setrvačností se přimáčknu k chodníku v křižovatce, zapnu blikačky a stojíme. Pokouším se rozjet, ale místo toho slyším jen ten hrůzu nahánějící zvuk chrastícího železa. Páju posadím za volant, zařadí jedničku, má se jakoby lehce zkoušet rozjet. Kouknu pod auto, kardanka se točí a diferenciál vzadu zpívá zlou píseň…K tomu je pátek odpoledne a my jsme 10 000 km od domova. Nejdřív uklidňuji ženu pak googlím. K nejbližšímu servisu je to čtvrthodinka pěšky, za hodinu zavírají. V servisu mě odmítli, ale dali mi adresy dalších třech, sídlících v průmyslové zóně za vlakovými kolejemi, kam to mám půl hodinky pěšky. Cesta vede zkratkou přes les, kde mi zkřížil cestu divoký kojot. Trochu mě vylekal, ale já jeho víc, začal utíkat, sotva jsem ho stačil vyfotit. 

Ve druhém servisu mi řekli, že mě mohou vzít až za čtrnáct dní, ve třetím mě odmítli a čtvrtý má dovolenou do 4. září. Vrátil jsem se tedy ke druhému servisu a prosil slečnu, zda by mě nemohli vzít dříve. Byla neoblomná, ale dovolila mě alespoň nechat odtáhnout k nim do ulice před servisem. Dala mi adresu odtahovky sídlící vedle v ulici a zaklapla okénko. Bylo pět a skončila jí šichta. V odtahovce mi sdělili, že musí přijet velkým náklaďákem, který bude volný až za 4 hodiny a bude stát 500 dolarů. Nemám na výběr, přikývl jsem a šel za Pájou, která bezradně ležela v posteli, ani si nevšimla, že nám policie dala za stěrač pokutu 75 dolarů za špatné parkování! Borec přijel s takovým jeřábovým ramenem, chňapnul nás za přední kola a po zadních nás odvlekl do průmyslové zóny. Asi se nad námi slitoval a dal nám to „jen“ za 360 dolarů, popřál hodně štěstí a zmizel.

Za rozbřesku lehám pod Arnošta, se kterým jsme ujeli po příletu jen 120 km. Vypustil jsem olej z diferenciálu do 4 litrové petlahve, otevřel víko a hledám na dně zuby. Olejová vana je čistá, protočím kardan a všechna zubatá kola diferáku jsou v pořádku. Volám do Čech kamarádovi Pepovi, který mi všechna auta mnoho let servisoval, a přes kameru diagnostikujeme prasklou zadní pravou poloosu. Pepa mi zjistil přesné typové číslo dílu nám nezbývá než čekat do pondělního rána.

V sobotuu odpoledne procházíme křížem krážem město, na jehož konci stojí kamenná budova ve stylu anglického panství. Byla postavena jako správa národního parku a svému účelu slouží dodnes. Je obklopena nádhernou květinovou zahradou. V restauraci si dáváme oběd a když číšník zjistil, že jsme Češi, povídá: můžete si objednat česky, já jsem Martin z Frýdku Místku, dělám tu už osm let. Doporučil nám výborné ostré zeleninové jídlo a začali jsme si povídat o našich trablích s autem. Povídal nám, jak se po kovidu i v Kanadě prudce zdražuje, lidé jsou líní pracovat, a na podřadné práce si tu najímají Indy, Pákistánce a jiné Asiaty. Ceny se zvedly, ale mzdy ne. On tu má svůj business a pinglování dělá pro radost a přivýdělek. Také mzdy jsou diametrálně rozlišné. Průměr v Kanadě je 60–80 tis. dolarů ročně, jenže na malém městě si vyděláš 2-4 tisíce měsíčně a v Torontu jsou nájmy i 12 000 dolarů měsíčně a kdo nevydělá 200 000 dolarů ročně, tak tam nemůže žít.

V neděli je nádherné počasí. Vyjeli jsme lanovkou na vrchol hory Sulphur Mountain a dali túru hřebenovkou na obě strany kopce. Na pravou stranu vede 650 m dlouhý dřevěný chodník ke stanici pro měření kosmického záření. Chodník je zaplaven turisty, ale výhledy z něj na Skalisté hory jsou kouzelné. Lanovkou jsme sjeli zpět dolů. V gondole se bavíme s americkým manželským párem ze Seattlu. Cestují také pronajatým obytným autem po Kanadě. Paní básní o výborném levném českém pivu a my jim vyprávíme o naší cestě a smůle, která nás doprovází. Dozvěděli jsme se, že v NP Jasper hoří lesy a vstup je tam omezen.

Pod lanovkou je náš vysněný termální bazén, kam jsme měli namířeno už v pátek. Jenže je to takové brouzdaliště plné turistů z Asie, všichni kolemjdoucí civí na koupající se postavy z terasy nad bazénem. Měli jsme o tom jinou představu, tohle nás vůbec neláká. Pomalu jsme došli přes celé město ke karavanu a náhle u nás zastavilo auto a řidič povídá: Dobrý den, co tu děláte? Vím, že tu stojíte od pátku. Nepotřebujete nějakou pomoc? Vyprávím mu náš smutný příběh s prasklou poloosou. Představili jsme se, Jmenuje se také Pavel, léta jezdil s MHD v Praze. Teď je druhý rok v Kanadě a nemůže si tu pohodu vynachválit. Pokaždé když se vrací z Calgary, miluje ten pohled na rostoucí hory před sebou. Jsou pokaždé jiné. Ráno, v podvečer, za jasného dne i v mlžném oparu. Povídá že tu poloosu určitě seženeme v Calgary. Jezdí tu s mikrobusem a vozí turisty na letiště. Sprinterů jen jejich firma vlastní sedm, Mercedesy jsou v Kanadě hodně rozšířené. Pokud ten díl budou mít, zařídí, že mě autobus v pondělí ráno vyzvedne přímo u karavanu. Nechápu to, jak si může autobus jen tak zajet, kam chce, ale útěcha je to dobrá. Dal mi na sebe telefon a odjel. Jsem nervózní, chodím počítat vagóny vlaků, jezdících snad každou hodinu. Bylo jich vždy kolem 150, do kopce jej táhly 4 lokomotivy a pátá byla ještě uprostřed vlaku. V neděli o půlnoci, to je v Čechách pondělí 8 ráno, mi volá kamarád Pepa, a sděluje mi kód poloosy, byl hned ráno v libereckém servisu Mercedesu.

Nemůžeme se dočkat rána, plný naděje jdu za slečnou v servisu a prosím o objednání dílu podle tohoto čísla. „Přijďte za hodinu, zkusím to obvolat“ povídá. Nemáte představu, jak to byl dlouhá hodina. Před devátou jsem to nevydržel a stepuji u okénka. Holka povídá, že poloosu mají v Calgary, když jí dnes objedná, bude tu ve středu. Nebo si pro ni musím osobně zajet. Ok. Jedu. Volám Pavlovi, jestli mi nemůže tedy zařídit ten autobus, že by mě vyzvedl. Pavel říká že jede v 9:30, ale ten nestihnu další v 11:30, dvě hodiny do Calgary, taxíkem do Mercedesu za dvě hodiny to stihnu a v pět odpoledne jsem zpět. Jsem rád, že to alespoň takto jde, i když jsem doufal že kdybych se vrátil dříve, třeba by mě holka ještě vzala odpoledne na dílnu, chtěl jsem zaplatit nějakého automechanika, kdyby zůstal přesčas. Za 10 minut se Pavel přiřítil, v patře nad servisem má sídlo jejich firma, narychlo zařídil on-line jízdenku a hodil mě k hotelu, kde jsem chytil mikrobus v 9:30. Peníze nechtěl, „dáš mi je až se vrátíš.“  Pak mi volal ještě do autobusu, že mi zařídil na svou pracovní kartu slevu 50 % a zajistil zpáteční jízdenku. Oni totiž fungují tak, že si minimálně den předem z koupíš přes aplikaci jízdenku a oni tě podle toho v Banffu vyzvednou u libovolného hotelu a dovezou na letiště v Calgary.

Taxikář mě za dvacet dolarů hodil k prodejně Mercedesu, dohodl jsem si, že na mě deset minut počká a doveze zpět k letišti. Koupil jsem poloosu taxikář mě odvezl. Dávám mu zase dvacku a on že je to málo, musím přidat 5 dolarů za čekání. Ten pacholek ale zpátky neměl zapnutý taxametr, a ještě mu to je málo? Nebudu si kazit s tím Pakistáncem radost, dostal bůra navíc a já stihl ten samý bus zpět.

V Banfu u hotelu koukám jako blázen, stojí tam dodávka. Pavel zařídil, že mě s těžkou poloosou v batohu odvezla zpět ke karavanu a v půl třetí stojím vítězoslavně před okénkem slečny v servisu. Ta holka s kroužkem v nose mi řekla, že nemá pro mě termín, nejdříve ve čtvrtek! To bylo nečekané zklamání.  Vztek a beznaděj se mnou přímo cloumala. Ani Pavel s ní nehnul, a to se s nimi celkem zná. Vrátil jsem mu peníze za autobus a vnutil mu navíc asi 30 dolarů za ochotu. Nabídl mi, že má zítra dopoledne čas, odtáhne mě kamkoliv, když si někoho najdu jiného, kdo mi pomůže s opravou. S Pepou jsme si v noci ještě volali. Rozhodl jsem se, že se do výměny poloosy pustím sám, Pepa bude jako horká linka na telefonu. Všechno bylo teoreticky zvládnuto, jen vytažení ruplé poloosy bude oříšek. Bude se muset vytlouct přes otevřený diferenciál. V noci se mi o tom zdálo. Dostal jsem nápad použít popruh s ráčnou a vytáhnout poloosu zapřáhnutou za strom, který stál kousek za námi. Slečně ráno říkám, že se tedy do toho pustím sám a jen bych potřeboval přeparkovat auto stojící za mnou u toho stromu. Se zlou jsem se potázal. Dostal jsem zákaz na jejich pozemku svůj karavan opravovat! Krev se ve mně vařila. 5 dnů je prosím o pomoc a oni mě takhle vyfakovali. Vedle v ulici jsem našel volný plácek u sloupu elektrického vedení. Nějak jsem tam dokázal popojet a pustil se do práce. Zadek jsem vyheveroval, zavázal osu za popruh ke sloupu a ráčnou napínal. Třikrát jsem poťukal kladivem a osa vyjela jako po másle. Vlastně nejtěžší bylo rozebrat péra v ruční brzdě, která mi překážela, ale videohovor s Pepou mi pomohl. Za dvě hodiny bylo hotovo a kdybych se do toho nepustil, mohli bychom tu trčet třeba i 14 dní.

My však vyrážíme dál do Skalistých hor a pak na Aljašku. Přes NP Banff, kde za dva dny podnikneme tři kratší výlety přírodou k vodopádům, divokým soutěskám, jezerům s nádhernou kulisou hor.

Přejíždíme do NP Jasper. Zaplatili jsme vstupné do parku a chlápek u okénka nám pak řekl, že půlka parku je uzavřena z důvodů velkých lesních požárů. Do města Jasper vede objížďka mimo park, delší o 180 km. Nechápu, proč tedy vybírají za průjezd parkem, když ho musíš objet! Na Aljašku jsem chtěl jet dokola v protisměru hodinových ručiček, ale takto uděláme takovou osmičku přes severní polovinu parku a tou vykrátíme objížďku. Tím jsme neminuli ani druhé horké prameny, Miette Hot Springs, které byly opravdu báječné, s minimem lidí, a s krásnou kulisou hor. Jen nám bylo divné, že je tam tak málo lidí. Cedule u odbočky byly zprvu špatně pochopitelné. Psali na nich že všechny kempy a parkoviště jsou zavřeny. A skutečně. Všechna možná stání kolem silnice k pramenům byla zatarasena, ale horké prameny byly na konci údolí, k naší radosti, otevřeny. Střídali jsme horkou vodu s ledovou a bylo nám fajn. Po koupeli jsme si dali v restauraci kávičku a rozhodli jsme se, že opravu Arnošta oslavíme večeří v restauraci ve městě Jasper, kde také doplníme potraviny přespíme v kempu a ráno vypereme prádlo.

Asi 10 km před městem byly cedule, že se nikde nesmí zastavovat pouze průjezd je možný. Pochopili jsme proč. Kolem silnice byly ohořelé lesy, ve svazích hor na mnoha místech se kouřilo z lesů. Šok ale přišel ve městě. U prvního hotelu stály autobusy a do nich nakládali lidi, všichni měli reflexní vesty. Bylo jasné že je evakuují. Restaurace a všechny obchody byly uzavřeny. Projížděli jsme mrtvým městem. Odbočili jsme z průtahu do centra a náhle jsme se ocitli uprostřed spáleniště. Celé ulice, všechny domy, auta, kostel lehly popelem. Polovina města přestala existovat! Fungovala jen čerpací stanice, kde jsme dotankovali naftu, propan a sehnali chleba.

Další město na sever je až 380 km daleko. Zastavili jsme v kempu až po 30 kilometrech. Bylo po oslavě. Uvědomili jsme si, že ta naše patálie s autem nebylo nic významného, vlastně jsme měli jen trochu štěstí, oproti té apokalypse, kterou máme stále před očima. Štěstí, že mám takové kamarády, kterým mohu zavolat i o půlnoci a zvednou mi telefon. Štěstí, že narazíš na neznámého Pavla, který neváhá nezištně tě zachránit. Díky Vám všem, že vás máme.