Po dramatickém prvním týdnu po návratu do Kanady nemůžeme v kempu, kdesi hluboko v lesích v NP Jasper, usnout. Stále jsme plní emocí. Překonání nejistoty, zda naše cesta neskončí dříve, než pomalu začne pro poruchu poloosy, a pak ta beznaděj v přímém přenosu, když jsme viděli pouhé kamenné základy spálených domů, vykukujících z hromad popela. Bylo to silné, emotivní a smutné. Musel jsem se z toho vypsat v minulém článku a spát jdu dlouho po půlnoci.
Než jsme opustili NP, udělali jsme si procházku k peřejím Reaguard Falls na řece Fraser. Lososi, kteří sem připlavou z Pacifiku musí po osmi stech mílích (1280 km) ještě překonat divoké vodopády, aby dali život nové generaci v přítocích potoků nad peřejemi. Zrovna je jejich sezóna, ale žádné proskakující ryby jsme nespatřili. Nevadí, je krásný den, pohled na valící se vodu nás naladil na svěží myšlenky.
Odpoledne ve městě Prince George jsme našli prádelnu a večer konečně slavíme opravu karavanu večeří ve Steak House. Dali jsme si žebra na medu, k tomu nám přidali vysušené smažené kuřecí kousky, opečenou kukuřici, tři druhy omáček a hromadu hranolek, která se nedala spořádat. Snědli jsme jen maso, a kukuřici, ochutnali omáčky a pár hranolek. Byla to divná kombinace. Hned vedle je speciálka na prodej alkoholu. Mladík kupující lahev musí předložit občanku u pokladny. Po nás nic nechtěli, jakmile poznali, že mluvíme jazykem jiného kmene. Dvě láhve vína kupuji bez registrace.
Každý den musíme ujet přes pět set kilometrů, abychom se za týden dokodrcali na vysněnou Aljašku. Je to náročné, ale jde to. Pořád je na co koukat. Krajina se neustále mění před očima. Přesto se snažíme denně chodit aspoň na krátké procházky. Seběhli jsme se kouknout do kaňonu Witset na rybáře, lovící lososy. No rybáře je trochu nadnesený výraz. Kovboj v džínách s kloboukem táhá ryby z peřejí rovnou podběrákem. Bere jen třičtvrtě metrové kusy, ostatní hází zpět do vody.
Starší paní nosí jednoho po druhém za žábry a hází je do bedny s ledem. Chceme si jednoho koupit, ale paní nás odmítla, že jsou všechny kusy evidované. A skutečně. Na skalách mají rozložený stan dvě děvčata z nějaké ochranářské organizace a počítají každý vylovený exemplář. Ryby se dají koupit v boudě na parkovišti 3krát týdně ve 12 hodin.? No není ten správný den ani hodina, indiánka nám prodala jen vynikající sušené jerky.
V podvečer ještě stíháme muzeum indiánské vesnice Ksan. Několik obydlí ve varu širokých stodol jsou pomalované šamanskými reliéfy a před nimi stojí vysoké totemy.
Kolem se to začíná hemžit cedulemi varujícími před medvědy. Jedna agresivní medvědice se dvěma mláďaty pobývá v lese za řekou a napadá každého člověka, kterého uvidí. Pája hned vyhledá bezpečné útočiště v teple karavanu. Já stále doufám, že nějakého potkáme snad z bezpečné vzdálenosti.
Ráno na silnici míjíme několik hromádek trusu, ale medvěd nikde. Jedeme se kouknout do nejjižnějšího výběžku Aljašky, do osady Hyder, již na straně USA. Cestou se zastavujeme u Medvědího ledovce a v řece pod ním stojí černý Baribal. Jásáme nad prvním setkáním. Za osadou Hyder je potok, kde se vytírají lososi. Ze 600 m dlouhé lávky, vedoucí paralelně nad potokem, sledujeme v průzračné mělké vodě stovky lososů. Břichy drhnou o kamenité dno, aby se vytřeli a hřbetní ploutve jim přitom trčí nad hladinou. Tak mělká je tu voda. Stejný nápad jako my, podívat se na ryby, měl i grizzly, který je o kus dále po proudu tahal z vody na břeh a hodoval.
Snad hodinu sledujeme nehybně to fascinující divadlo. Jakmile bezbrannou rybu na břehu sežral, šel si pro další. Musí nabrat 30 % své váhy, aby přežil zimní spánek. Grizzly má hmotnost až 750 kg, takže před zimou jen žere a žere. Lososi v mělké vodě nemají šanci mu uniknout. Na lávce je nás asi dvacet lidí, všichni jen v úžasu šeptáme. Příroda to zařídila tak, že losos po narození odpluje do oceánu, tam žije 4 až 5 let, a pak se instinktivně vrací na konci svého života do stejného potoka, kde se narodil. Samice naklade jikry, samec je oplodní a záhy uhynou. Kolem medvěda se povalují stovky mrtvých lososů, kterých si však ani nevšimne. Chce jen čerstvé maso. Kolem medvěda krouží racci, záhy sedají do potoka. Mysleli jsme si, že se chtějí nakrmit masem mrtvých ryb. Oni však vyzobávají čerstvě nakladené jikry ze dna. Nechápeme, jak to že lososi ještě druhově nevyhynuli, když krom lidí mají ještě tolik přírodních nepřátel.
V osadě Stewart, již na kanadské straně, vstřebáváme zážitky nad kávou a jakousi buchtou z cukrárny. Už chápeme, co znamená kafé Americano. Nejmenší káva je ve čtvrtlitrovém kelímku, běžně 4 deci až půllitr. Paní se trochu podivovala, že chceme tak malou míru a pro jistotu nám pak přišla na terasu znovu z konvice dolít. Je to takový kávový čaj, který si místňáci silně osladí a doplní smetanou. Pak nemají být ti Američani tak tlustí!
Do večera míjíme na silnici ještě pasoucího se medvěda Baribala. Vůbec ho nevzrušuje, že jsme vedle něj zastavili a fotíme si ho. Šťavnaté zelené lupení na krajnici ho zajímá více než my.
Pořád jsem toužil zahlédnout medvěda a v jeden den jsme viděli hned tři. Také nám přes cestu přeběhl rys. V kempu házela veverka ze smrku šišky rovnou na náš karavan. To byly rány! Jako by nám chtěla naznačit, kdo je tu pánem. Nenecháme se odradit a venku večeříme a pozorujeme jí. Občas přiletí šiška mezi nás. Když je kolem smrku dostatečně podestláno, seběhne dolů a jednu po druhé odnáší do skrýší v lese. Běhá celý večer sem a tam a pokračuje v usilovné práci ještě ráno. Vedle kempu je jezero, od kterého pozorujeme západ slunce nad Pobřežními horami. Jsou to takové dlouhé zpola zasněžené štíty připomínající Vysoké Tatry. Nádhera.
Už je pořádně chladno, musíme mít zimní bundy, když venku sedíme.
V Anchorage, v hlavním městě Aljašky, má být následující dva dny silný déšť. Jedeme tedy rovnou směrem k Fairbanks, uprostřed poloostrova, k horkým pramenům Chena Hot Springs, asi 100 km východně.
Je to nejvzdálenější místo od domova. Přírodní bazén obložený čedičovými balvany s výhledem na mrtvý les. Štíhlé smrky jsou nejen zde, ale i v celé Kanadě místy napadeny agresivními lišejníky, ty parazitují na větvích stromů, které nakonec podlehnou a uschnou. Smutný pohled. Kam až oko pohlédne, vidíš lány černých sirek nastojato. Lesníci do tohoto procesu vůbec nezasahují, příroda si musí poradit sama. Letos řádí v Kanadě lesní požáry, největší za poslední desítky let. Máme pocit, že hasiči to také neřeší, odkud by také přijeli, když osady jsou vzdáleny od sebe i stovky kilometrů. Nechají to prostě vyhořet. Možná to hasí z letadel, nevíme.
Fairbanks, druhé největší město Aljašky, vzniklo úplně náhodou, když v r. 1901 parník obchodníka E.T.Barneta najel na mělčinu. Zásoby se musely vyložit v provizorně postaveném stanovém táboře. Hned na to se zde našlo zlato, v r. 1908 zde již žilo na 18 500 prospektorů a Barnet na tom vydělal obrovské jmění. Když zlato po deseti letech došlo, počet obyvatel klesl na tisícovku. Dnes je tu obrovská vojenská letecká základna, a také zde žijí těžaři ropy a nerostných surovin. Za dob studené války sem americká armáda postavila z Dawson Creek silnici dlouhou 2400 km, za pouhých 8 měsíců! V centu města, v Pioneer parku, soustředily roubené historické domy prvních osadníků. Je to trochu úsměvné, vidíme stoletou historii, jako by to bylo včera. Také tu stojí největší dřevěný kolesový parník se zadním pohonem, jediný zachovalý exemplář na území USA.
Pokračujeme na jih, do Anchorage, kde stále prší a prší, bez vyhlídky na lepší počasí, chtěli jsme dojet až na poloostrov Kenai, k ledovci, k Tichému oceánu a za medvědy. Vzdáváme to, Prostě bychom si to neužili, ušetřili jsme tím 500 km jízdy. Otáčíme to a jedeme na východ kolem Wrangell St.Elias Moutains po vyhlídkové silnici. Hory odclonily deštivou frontu a my máme krásné počasí. Na Aljašce začal podzim. Keře a stromy se vybarvují červeně a žlutě, zelené jehličnaté lesy a stříbrná jezera dotváří kulisu na pozadí vysokých hor. Prostě nádhera.
Překročili jsme hranice zpět na kanadskou stranu Aljašky. Ráno vstanu, vystoupím z auta a kolem proletěla sova, na chvíli se nad námi zastavila a ulétla na špičku smrku. Po chvíli, než Pája po snídani umyla nádobí se kochám krásným výhledem. Slunce mi svítí do zad a nad mým stínem, dva metry nad hlavou, neslyšně cosi levituje. Je to zase ta sova. Čím jsem jí učaroval, nevím, jako by říkala buď moudrý. Pěkně mě vylekala. Otočil jsem se, zblízka jsme si vyměnili pohledy a zmizela v lese.
Kolem poledne přeplouváme trajektem řeku Yukon a ocitáme se v Dawson City, hlavním městě zlatokopů. V jeho okolí, kolem soutoku Yukonu a Klondiku, bylo v dobách zlaté horečky vytěženo nejvíce zlata. Dawson bylo na přelomu 18. a 19. stol. největší město v západní Kanadě. Tehdy tu žilo 40.000 lidí a v nedalekém Klondiku dalších 40.000, a po deseti letech jich tu zbyla jen tisícovka. Přitom z počátku sem vedla jen jediná cesta z přístavu Skagway přes sedlo Chilkoot Passs 1160 m.n.m., kde v zimě zahynulo vyčerpáním a vyhladověním několik stovek dobrodruhů. Kanadská vláda zavedla pravidlo, že každý, kdo se sem vydá, musí mít zásoby na celý rok, 1000 liber, (453kg). To si nedokážeme ani představit, jak to tam na saních táhli. Konečně, jako bychom se ocitli v té době. Mnohé domy zůstaly původní a jsou na spadnutí. Procházíme se kolem saloonů, hampejzů, a tančíren. Dýchá tu na nás ten podivný svět.
Jedeme kolem ledovce Matanuska, ke kterému si chceme konečně udělat delší procházku. Odcházíme z parkoviště a z nevkusného krámku se suvenýry za námi vyběhla hulákající ženská. Cesta k ledovci vede přes její pozemky a můžeme tam pouze s průvodcem, dvě hodiny za 150 dolarů za osobu. To jí nedaruju, babě špinavé a vracíme se na vyhlídku na protějším kopci, kde se taky trochu protáhneme. Dali jsme se tam do řeči se starším pánem, ten nám sdělil, že za řekou se promenáduje grizzly. Pája se bojí jít do lesa, ale nejsme tu úplně sami, nakonec se nechá přemluvit a jdeme spolu, s bear sprayem za pasem. Z vyhlídky máme ledovec jako na dlani, byť je od nás vzdálený asi 3 km.
Prospektoři dobývali zlato rýžováním. Z počátku se zde nacházely valouny o velikosti tenisových míčků, ale většinou jen mikroskopická zrnka. Hřebíček do rakve zlatokopům zasadily velké korporace, které vykoupily parcely již relativně přerýžované. Nasadily sem obrovské těžební stroje, které přeoraly celá údolí.
Způsobili tím obrovské škody na životním prostředí, které tenkrát nikdo neřešil. Stroj dokráčel desítky kilometrů a za ním zůstaly dodnes zřetelné haldy kamení.
Dokázaly vytěžit za tři až čtyři dny 50 liber zlata (22,6 kg). Malí prospektoři jim nebyli schopni svými setinkami zlata konkurovat a odešli. Město se vylidnilo. Jeden z patnácti těžebních strojů tu zůstal zachován v údolí Bonanza. Korečkové rypadlo se 64 půlkubíkovýni lopatami nabíralo sediment, na pásu se obsah prosíval a proplachoval a pásový dopravník za sebou odhazoval zeminu a kamení. Těžké zlato propadávalo síty do spodních pater. Fascinující je pro mě celodřevěná konstrukce toho kolosu, poháněná parním strojem.
Později sem byla objevena i další cesta po řece Yukon, táhnoucí se přes celou Aljašku z Barentsova moře. Jedinou překážkou byla úzká úžina mezi skalami, zvaná Pět prstů, kterou kolesové parníky zdolaly jen pomocí navíjecího lana. Udělali jsme si sem procházku, kde jsme mohli toto významné místo z výšky obdivovat.
Ráno sháníme vodu v uzavřeném kempu. Vodu jsme nenašli, ale Pája z auta viděla mezi osikami hlavy hub. Za pět minut jsme nasbírali kbelík křemenáčů a kozáků. Co s nimi? Spravila to smaženice, řízečky a zbytek jsme navlékli na nitě a usušili.
V osadě Watson Lake je les sloupů s cedulemi cestovatelů, kteří mířili na Aljašku, z počátku se nám to líbilo, ale pak se nám to nějak překlopilo v obrovský kýč. Nakonec jsme tomu podlehli a vylepili tu i naši vizitku se sýkorkami.
V horách jsme dojeli soupravu tahače se zakrytým nákladem. Doprovodné vozidlo couvá s majáky na odstavné parkoviště, před ním rovněž i ten tahač. Chvíli nechápeme, co se děje. Má snad ten náklad tak těžký a nemůže vyjet kopec? Ne. Když se udělala skulina, předjíždíme ho. Na silnici se před ním válela kardanová hřídel. Chudák pro dnešek dojel…hned se mi vybavily nedávné zážitky s naší poloosou.
Další den se zastavujeme u termálních pramenů Lijard River Hot Springs.
Přes mokřady k nim vede dřevěná lávka dlouhá skoro třičtvrtě kilometru. Čistě přírodní tůň uprostřed lesů s vyvěrající horkou vodou se nám líbila nejvíce ze všech. Užíváme si je do sytosti a připadáme si jako znovuzrození. Na další cestě na jih potkáváme u silnice stádo bizonů, odpočívajících na zelené trávě. Je to nevšední podívaná. Po chvíli pádíme dál. Do Vancouvaru nám zbývají dva dny jízdy.
Za chvíli překročíme hranice do USA za národními parky, kterých tu na nás čeká asi pětadvacet. Přemýšlím nad cestou na Aljašku, co nám dala. Byla to fascinující přírodní podívaná. Ale velmi dlouhá. Z Calgary na Aljašku a zpět na jih do Vancouvaru jsme za tři týdny ujeli 8500 km. Z toho na 5 dnů jsme se zasekli v Banffu, než jsme opravili našeho Arnošta, který už zase šlape jako hodinky. Tady přesně padne pořekadlo „cesta je cíl“. Hlavním cílem cesty na Aljašku byla vlastně samotná jízda Kanadou. Musíte být velký fanda do řízení jako já, jinak vás to může semlít. My jsme si to ale opravdu užili.
ZaHory.net 
Napsat komentář