Sedíme s Pájou na pláži u Pacifiku a využíváme krásné odpoledne k odpočinku. Vlny se tříští o skalnaté pobřeží a já přemýšlím o všech událostech, plánovaných, neplánovaných, příjemných i těch nepříjemných, co nás za poslední týden v rychlém sledu potkaly.
Těšili jsme se do národního parku Grand Teton, který prakticky sousedí s Yellowstounským na jihu, pouhých několik desítek kilometrů. V noci zářily hvězdy, vše nasvědčovalo, že prožijeme další krásný den. Ráno v 6 přišla bouřka s krupobitím. Nebe se zatáhlo a následující fronta přinesla průtrže mračen. Grand Teton je zcela jiný typ přírody. Vulkány se měly proměnit ve velehorské štíty. Hřeben je dlouhý 80 km, jde vcelku o maličký park. Projeli jsme kolem nich a jen tušíme, kde by mohli být. Nízká oblačnost se jen na malou chvíli roztrhla, aby nám naznačila, co neuvidíme. Nemůžeme čekat další tři dny, než se počasí umoudří a vyrazili jsme na dlouhý přejez západním směrem 1300 km k N.P. Crater Lake.
Je nám to trochu líto, že jsme národní park odepsali, tak alespoň volím cestu mimo dálnici přes sedlo Teton Pass, 2570 m.n.m. na konci hřebene. Třeba vyjedeme nad mraky a něco uvidíme, chlácholím se. Cesta stoupala velmi prudce a stejně prudce klesala i okolní teplota. Déšť zesílil, na sedle, padal sníh. Bylo 0,5 °C.
Opustili jsme stát Wyoming a jsme v Idaho. Stavujeme se v prádelně. Pračky fungovaly jen na speciální kreditní kartu, kterou si mohu koupit někde ve městě. Požádal jsem vedle stojícího pána o pomoc. Vysvětlil mi, že nemá cenu kupovat kartu, kterou už nikdy nepoužiji, a půjčil mi svou. Dobil jsem jí v bankomatu a pereme. Povídám si s ním o cestě, velmi nadšeně poslouchal. Doporučil mi, ať se stavíme i v N.P. Redwood, „tam jsem se narodil“, povídá. Přitakal jsem mu, že ho určitě nevynecháme.
To už pádíme dál, blížíme se k poušti Great Sandy Desert v Oregonu. Teplota stoupla ke třiceti stupňům, valíme po krásné asfaltce za stálého mírného stoupání. Předjíždím dlouhý kamion plně naložený jablky a v tom se mi motor začal trochu škubat. Nebylo to moc, ale nějaké varování snad? Vypnu tempomat a zkouším co to bylo. V kopci přidám plyn a otáčky vyletěly nahoru. A sakra. Klouže spojka. Na tempomat nemůžu jet, ten není tak citlivý jako moje noha. Teď ještě 300 km pouště před námi, zcela bez signálu! Páje zatím nic neříkám, nechci předem plašit. Ráno z prvního místa, kde je signál volám kamarádovi Pepovi, se kterým jsem v Kanadě svépomocí vyřešil výměnu poloosy u zadní nápravy. „Jo kamaráde, to sám na silnici motor nerozpůlíš. Samotná převodovka 4×4 váží přes 100 kg. Musíš s tím do servisu!“ Byl tak hodný, že zajel do libereckého Mercedesu a natipoval mi všechny díly, co budou potřeba. Nejblíže je to do San Franciska, kde budeme za 5-6 dnů. Pověřil jsem dceru Elišku, ať mi nějaký servis sežene. Věřím, že to nebude problém, Sprinterů tu jezdí habaděj. Jenže ouha. Ochota servisů sice byla, ale nikdo nemá zkušenost s výměnou spojky s mechanickou převodovkou. V Americe jezdí jen samé automaty! Takže ale nebude k dispozici ani ten spojkový kotouč! To ale není problém pro naši Elišku. Spojila se s Pepou, objednala díly a poslala je DHLkem do servisu v San Franciscu. Budou tady asi za tři dny. Zlatý dítě moje. Po kom je tak šikovná? Myslím si.
Mezi tím nacházíme krásné místo na spaní pod sopkou Lava Bute. Čelo lávy se zastavilo těsně před borovicovým hájem, kde spíme. Ráno se jdeme k lávě podívat. Je po ní nově vyasfaltovaný chodník na vyhlídku. Na strusce teprve vyrůstají malé keříky. „To muselo tady soptit teprve nedávno, tak pět, sedm let, “ dohadujeme se. Kilometrová procházka na výhled obrovského lávového pole nás probrala z nejistoty. Sopka tu vychrlila lávu před sedmi tisíci lety, dočetli jsme se na tabuli . No nic, ale vypadalo to, jako by to bylo nedávno…
Na vyhlídce jsme zachytili signál, tak si předčítáme, co je nového. Čteme i novinky o ukrajinské válce, když nás míjí postarší manželský pár. Paní zbystřila, a dali jsme se do řeči. Jsou tu z Washingtonu D.C. na dovolené. Říkala, že mi rozuměla, lámanou slovanštinou nám řekla, že její otec byl Ukrajinec. Bavili jsme se o svobodě cestování, protože za komunistů jsme ji neměli. Přišla i řeč na americké volby. Paní říkala, že americká společnost je také rozpolcená. My si toho také všímáme. U domů visí vlajka s podporou Donalda Trumpa, a naproti přes ulici sousedovi vlajka s Kamalou Hariss. Dole zase pro změnu potkáváme Pavlu s Martinem z Tábora. Hodinu si vyprávíme o našich cestách, máme radost ze setkání s krajany.
Mezi tím otevřeli výjezdovou silnici na sopku. Dostal jsem nápad. Vyjedeme tam také. Vyzkouším, co vydrží spojka. Chceme totiž navštívit dva vysokohorské národní parky, a já nevím, jestli si to mohu dovolit. Byla to dobrá volba, Arnošt jede, spojka drží. Když šlapu na plyn s citem, jde to. Obešli jsme vrcholový kráter z červené strusky s výhledem na pole lávy a razíme do NP Crater Lake.
Jezero Crater Lake je nejhlubší kráterové jezero s temně modrou vodou, 640 m hlubokou. Výjezd do 2400 m nad mořem dopadl dobře. Obcházíme několik vyhlídek, odpoledne se vydávám na vrchol Watchman na hraně kaldery, a přehlížím celé jezero shora. Kráter vznikl propadem vrcholu sopky zvané Mount Mazama, před 7300 lety. Indiáni si tehdy mysleli, že výbuch sopky je válkou bohů, tehdy zakopali válečné sekyry a po několik generací neválčili mezi kmeny, aby si bohy znovu nerozhněvali.
Na další cestě míjíme zasněžený vrchol sopky Mount Shasta, 4321 m.n.m. za kterou se schovává krásný vodopád Mc Arthur Burney Falls. Rodina Burneyových darovala pozemky s vodopádem státu, aby zůstal navždy pro potěšení všech lidí.
To už přejíždíme hranice do Kalifornie, která je trochu specifická. Fungují tu hraniční kontroly. Zase se nás ptají, zda nevezeme nějaké potraviny a dřevo. Všechno jsme zapřeli a pokračujeme k N.P. Lassen Volcanic. Je to poslední park, kde uvidíme vulkanickou aktivitu. Silnice se šplhá do výšky 2500 m.n.m. Nocujeme u jezera Helen na parkovišti.
Co jsme v USA, neměli jsme problém kdekoli nadivoko přenocovat. V kempu jsme zatím v žádném nebyli, a to se nám líbí. Je to svoboda, nikdo nás odnikud nevyhazuje, žádné cedule se zákazem kempování. Kempy, pokud po sezóně fungují, jsou docela obsazené. Ráno přijíždějí zaměstnanci parku, vymění odpadkové pytle v popelnicích a zkontrolují čistotu na WC. Ty jsou skoro na každém parkovišti. Vyměníme si letmé pozdravy, musí jim být jasné, že jsme tu spali, nemají s tím však žádný problém.
Ráno vycházíme do oblasti Bumpass Hell. Po chodnících kráčíme mezi parními fumaroly a dírami s vařícím se bahnem. Před 160 lety tuto oblast objevil horolezec a dobrodruh Kendal Bumpass. Pozemky si tehdy nechal zaregistrovat a chtěl tu těžit zlato a vodit sem lidi s cílem rozjet turistický ruch. Jenže se pod ním půda propadla a on zapadl do bahna s teplotou 115°C. Tehdy přišel o nohu i o své podnikatelské sny.
Odpoledne chceme do oblasti Warner Valley, kde se nachází Drakesbad Hot Springs. termální bazén v přírodě. Nedá se tam dostat jinak než vyjet z parku na jih a z východní strany zase do něho vjet. Objížďka parku je dlouhá 70 km, přes městečko Chester. Tam jsme objevili farmářskou restauraci, bylo docela plno. Konala se tam oslava sedmdesátin nějaké paní. Na stolech s rautem bylo připraveno plno zeleniny. Hned to vypadalo jinak než jen samé hamburgery a smažené hranolky. Objednali jsme si trhané maso s BBQ omáčkou a s chlebovými chipsy, pivo a limonádu. Jaké zklamání nás čekalo, když nám přinesli hamburgera s trhaným masem, zabalený na tácku v papíře, bez jakékoliv zeleniny a pytlík slaných sušenek, nápoje bez sklenic. Vlastně i ty oslavující dámy měly k obědu totéž, v papíru zabalené. Amerika má v pohostinství co dohánět.
Za městem vjíždíme do spáleného lesa. 40 km jedeme jen mezi suchými, ohořelými kmeny stromů. Tak rozsáhlé, zničené území jsme si ani nedokázali představit. Vzpomněl jsem si na slova Rosti z Kanady. Už chápu, proč se nesmí do Kalifornie vozit dřevo. Bojí se o zavlečení organismů. Celá rozsáhlá území lesů jsou napadena cizopasnými lišejníky. Na kůře a větvích se zachytí a vysávají ze stromů vodu až uschne. Suché lesy snadno hoří.
Nemůže být v lidských silách ty ohně zastavit. Asi kilometr před horkými prameny byla silnice uzavřena. Nestačili ještě odklidit následky požáru. Nevadí, dojdeme tam pěšky. Pája ale pochybuje, že budou otevřené a zůstala si číst na lavičce u parkoviště. Jdu se tam podívat sám. U termálů stojí pět budov. Žádné z nich se požár nedotkl. Jsou to ubytovny pro hosty, mají však zatlučené dveře a některá okna. Budníky s plynovými bojlery jsou vypáčené a plynové lahve pryč. Jasně. Hasiči je odvezli. Potkal jsem tam turisty vracející se z lesa. Ptám se, kdy tady hořelo. Je to už dva a půl roku! Přijde mi, že to bylo letos na jaře, ve spáleništi teprve raší tráva. Bazén s horkou vodou byl za poslední chalupou zasypaný štěrkem. Poznal jsem to podle vyvrácené hydraulické sedačky pro postižené. Škoda. Dojdu se podívat do Ďáblovy kuchyně vzdálené 3 km na konci údolí. Cesta vede přes barevné louky v plochém dně, poslední kilometr stoupám vyhořelým lesem.
Černé kmeny se kolem mě ve větru pohupují, sem tam slyším padat suché větve. Jdu úplně sám, koukám se kolem, zda se nepotkám s medvědem. Nemám strach, ale určité obavy přeci jen ano. 600 metrů před cílem již cítím smrad síry. Za hřebínkem pak vidím žlutohnědé bublající bahenní díry a páru syčící z pod balvanů. Udělám pár fotek, přejdu torzo lávky, jejíž výdřeva se obrátila v popel. Kdybych sebou měl, uvařil bych si tu vejce v klokotajícím bazénku.
Za čtvrt hodiny spěchám dolů za Pájou. Překračuji potok, který měl trochu upravené koryto a ovanul mě teplý vzduch. Že by to byl ten pramen napájející zasypaný bazén? Sáhnu do vody a ruka mi vysřelila k nebi. Ta voda byla úplně vařící! K Arnoštovi se vracím s nohama po kolena černýma od popela.
Opouštíme Lassen Volcanic a pelášíme k pobřeží Tichého oceánu. Na jeho březích se rozkládá národní park Redwood. Rostou tam nejvyšší stromy světa. Moc se na ně těšíme. Je to tam 350 km a zase projíždíme oblast se spálenými lesy. Nestačily všechny shořet, v další části údolí jsou komplet celé plochy lesů suché. Hotová apokalypsa. Něco v takovém rozsahu jsme si nedokázali ani představit.
Parkujeme před setměním v národním parku, kam se jezdí auty. Schovali jsme Arnošta za sekvoji, koukala z něj jen kabina!
Po snídani jdeme na procházku do lesa. Nevěřím vlastním očím, jak obrovské stromy dokázaly na planetě vyrůst! Na Novém Zélandu, nebo v Jižní Africe byly také obrovité stromy, ale jen jednotlivci. Tady jsou jich plné lesy. 4 metry je normální průměr kmene, ale jsou tu i titáni 6 m v průměru, dorůstají výšky 110 metrů a mohou být staří i 2700 let. Je to pro nás úžasný zážitek.
Odpoledne trávíme u oceánu a ráno jdeme na šestikilometrovou procházku jen tak, lesem. Zaplať pánbůh, že vláda stihla v.r.1919 vyhlásit část nevytěženého území za národní park.
A ještě pár postřehů musím zmínit. První je roční vstupní karta do národních parků. Vláda podporuje turistický ruch ve velkém. Vstup jednotlivce, do jednoho parku stojí 15-20 dolarů. Vjezd auta, nebo obytňáku stojí 30 dolarů bez omezení počtu lidí v autě, do jednoho parku. Roční karta do všech státních parků, stojí pro 3 osoby v autě 80 dolarů. To je super, už se nám to na vstupech dvakrát vrátilo.
Co se týče internetu a dostupnosti datových služeb, no to je teda bída. Signál funguje perfektně ve městech, hůře podél dálnic a hlavních silničních tahů. Všude jinde vůbec! Je pravda, že rozlehlost země je obrovská a osídlenost výrazně menší, než jsme tušili. Na naší cestě preferujeme národní parky, ale tam jsme od okolního světa technologicky zcela odříznutí.
Třetí postřeh se týká Kalifornie. Je to druhý, po Aljašce největší stát USA. Má vlastní hlídanou hranici mezi ostatními státy. Každé druhé auto je elektrické nebo hybrid, což je znát na ceně pohonných hmot. Normálně v jiných státech stojí nafta 3,5 dolaru za galon (3,78l), což vychází 0,9 dolaru za litr. (20Kč). To je opravdu příjemné. Jenže v Kalifornii zaplatíš 5,5 dolaru za galon!
Do San Francisca nám zbývá 560 km po vyhlídkové silnici č.1, nad Pacifickým pobřežím. Za dva dny tam přijdou díly na naši spojku tak snad máme naději, že se zadaří ji vyměnit. Čím dál víc zlobí, do kopců víc a víc klouže. Držte nám palce.
ZaHory.net 
Napsat komentář