12. Návrat do San Francisca

Po příletu domů jsme z kufru vyndali stejk z bizona, ještě nebyl zcela rozmrzlý! Zavakuovaný byl pečlivě zabalen v haldě špinavého prádla😁, které tvořilo perfektní tepelnou izolaci. Pája mi z něj ale uvařila výborný guláš. Netroufala si mi ho bez pořádné tepelné úpravy naservírovat. Přeci jen byl skoro 30 hodin mimo lednici. Neměl chybu. Moje žena je prostě perfektní kuchařka. Taky mi druhý den po příletu domů řekla, že by ráda letěla se mnou tu cestu po národních parcích USA dokončit. Navzdory všem technickým potížím, dlouhým letům a buzerace na vstupu do země. Chce být se mnou a užívat si krás přírody. Nemá to se mnou lehké, moje cestovatelské nápady ji někdy děsí, ale přesto je nám spolu dobře. Omlouvám se svoji sestře, která okamžitě zareagovala na výzvu volného místa. Pája mě nechtěla pustit samotného zpět. Danko ještě jednou promiň, že jsem ti způsobil plané naděje.

Kluci ze servisu mi napsali, že spojkový setrvačník přijde předběžně o týden později. Nakonec se vracíme zpátky po 20 dnech. Díl přijde až třetí týden v úterý. Letíme tedy ve čtvrtek na blint, přestali komunikovat, před týdnem slíbili, že hned jak to příjde, se do toho pustí. Chlácholím se, že mají moc práce a nemají čas si se mnou chatovat. Původně to mělo přijít do týdne. Měl jsem nápad, že si vložíme na sedm dní odpočinek na Havaji 🥹. Vyšlo by to jen o trochu dráž, než letenky do Evropy a zpět. Pája však trvala na návratu domů, Tyhle dramata plná nejistot jí psychicky drtí. Já byl také nalomen zklamáním, že nemůžeme pokračovat v mojí vysněné cestě po severní Americe, tak jsem jí podlehl. Dnes si říkám zaplať pánbůh. Co bychom tam po týdnu asi dělali, v nepojízdném obytňáku bez elektriky, vody, nefunkční lednice a septikem plným exkrementů.

Doma jsme zazimovali zahradu, koupil jsem měnič z amerických 110 voltů na evropských 230. V Americe totiž baterky nelze dobít z jejich sítě. Taky jsem koupil vysavač na komáry s dobíjením na USB! Vydrží sát přes 10 minut, ale hlavně nepotřebuje jinou elektriku. Máme rozmazaný hmyz po stropě a vysavač je dobrá volba, obzvlášť když se nám ho tam víc nahromadí . Plácačka je taky řešení, ale kdo se pak má na ty fleky koukat. Pečlivě jsem to zabalil do kufru, co jde do podpalubí letadla. Měnič je kus železa, kostka vážící 3,5 kila. Snad mi to na letišti nevyhodí. Odbavili jsme se a půl hodiny před odletem mě místní rozhlas vyvolává k dodatečné kontrole zavazadel. A je to v pr…..i, myslím si a běžím přes půl letišťní haly k přepážce. Otevírám kufr a vysvětluji situaci s vybitým obytňákem stojícim na druhém konci světa. Celníkovi ten měnič nevadí, vadí mu baterie, kterou rentgen objevil. Vyndali jsme vysavač a kufr šoupnul zpět do RTG. A zase problém. Ještě tam byl reproduktor, abychom mohli poslouchat písničky z aplikace Spotify. Také má baterií, která do podpalubí nesmí. Jaké bylo moje překvapení, když mi kontrolor povídá: “ To nic, klidně si to vemte sebou na palubu.“ Kráčím zpět se dvěma válci a přemýšlím zda bych tím někoho v letadle třeba nepraštil.  Hlavně že ten měnič mu nevadí. Nechápu, že mi to nesebrali. Letadlo jsem v pohodě stihnul. Při pojíždění na ranveji začala za námi paní křičet o pomoc. Vedle ní kolabovala jiná paní. Letadlo odstavili a situaci přišel řešit i pilot z kabiny. Byla to asi diabetička. Dostala cukr a čokoládu a za 10 minut se domluvili s pilotem, že hodinový let zvládne, tak startujeme.

Zato ve Frankfurtu přišlo peklo. Imigračnímu úředníkovi jsem vysvětloval patálii s čekajícím autem na nás v USA. Nelíbilo se mu, že nemáme zpáteční letenky. Předal nás vyšší šarži k dalšímu pohovoru. Babě to celé vysvětluji znova. Chce vidět víza a všechny doklady od karavanu, celní protokol z Kanady jí nestačí. Ukazuji plán naší trasy s koncem v Kanadě, rezervaci lodě pro poslání karavanu z Halifaxu zpět do Evropy. Letenky domů nemáme, protože i rezervaci lodě si můžeme vybrat, pluje každý týden. Těšil jsem se, že nás konečně nebude tlačit čas. Paté narozeniny našeho vnoučka jsme oslavili o 14 dnů dříve, byl to pro mě Damoklův meč, zkrátil jsem cestu po USA ze 72 dnů na 48, abychom je stihli. Nakonec ta porucha spojky to vyřešila a já měl na dokončení cesty volné ruce. Jenže ta baba jaga řekla půl hodiny před odletem: Bez zpáteční letenky neletíte! Nezajímalo jí, že jsem již dvakrát přiletěl o letošních prázdninách do Kanady bez zpáteční letenky. Taky se nás vyptávali ale respektovali to. Ukecal jsem jí, že když koupím zpáteční letenky ještě před odletem, pustí nás. Sednu na lavici a hledám. Jenže nejde internet. Zrovna teď! Později jsme se dočetli, že O2 mělo dopoledne výpadek internetu na velkém území v ČR. Naštěstí wifi na letišti fungovala dobře. Odhadl jsem naši cestu na 5 týdnů a koupil letenky. Světe div se!  Byly za 23 tisíc pro dva! Doma jsem to zkoušel, vycházelo to nejlépe skoro za 40 tisíc. Baba ale chtěla vidět rezervaci v mém e-mailu. Těch 10 minut, než to přišlo mi připadalo jako celá věčnost. Lidé nastupovali do letadla a fronta se krátila. Už nás vyvolávali a v tom ten zatracený email přišel. Úřednice ho zkoukla a přednostně nás dovedla k odbavení. Dostali jsme razítko a sedíme v letadle. Doufám, že nechytnu za 11 a půl hodiny od sezení vlka, jak se mi zpotil zadek 😜.

Za jasného dne přistáváme v San Fraciscu. Přes křídlo poznávám slavný červený most i pevnost Alcatraz. S námi dosedá na vedlejší ranvej druhé letadlo. Na pojezdových drahách svítí semafory. Letadla si tu dávají přednost jako na křižovatce. Před námi projela dvě letadla a už nás pouští k terminálu. Právě včas, za námi dosedají další stroje. Fronta na imigračních přepažkách je nekonečná, postáli jsme si tam přes hodinu, ale nikoho nevrátili. Je to jen formální registrace. V pět odpoledne se došouráváme s kufry k servisu. Ve vlaku se Pája začala strachovat, co když ten díl vůbec nepřišel a oni na něj nesáhli. Poslední zprávu, kterou mi potvrdili byla v sobotu, že setrvačník přijde v úterý a do konce týdne to spraví. Na moji zprávu, že přiletíme ve čtvrtek odpoledne vůbec nezareagovali. Arnoštek na nás čeká stále na stejném místě, jak jsme ho před třemi týdny opustili. První co udělám, kouknu pod něj a…nevidím kardanku. Hnací dřídel k diferenciálu stále leží na podlaze v servisu. Páji obavy se začaly naplňovat. Servismani mě vřele přivítali, Trochu rozpačitě se ptám, zda díl přišel. S úsměvem mi oznamují, že spojka je kompletně vyměněná, převodovky namontované, jen chybí vrátit kardan na své místo. Dopoledne to bude hotové. Ufff. To byla úleva! Chlapci ale budou chtít zaplatit v hotovosti. Mám s sebou něco kolem pětistovky a ta sranda bude stát 5000 dolarů. Přemýšlím, zda mi to nějaký bankomat vydá.

Mezitím Pája otevřela nefunkční lednici. Koukala na ní chlupatá hlávka zelí a vůbec na všem byla vrstva plísní. Fuj! Vybalili jsme kufry, uklidili karavan, vylili záchody a rozhýbali dobíjení baterií. Naladili jsme se na pozitivní vlnu, chtěli jsme si dojít na večeři do města až půjdeme hledat peníze. Tři hodiny trvala celá ta úklidová a regenerační procedura. Padla tma a už se jen těšíme do postele. Musíme ale pro tu hotovost. Podle pana Googla to mělo být kousek k nejbližšímu stroji na peníze. Abychom se k němu dostali, musíme najít nejdříve přechod přes šestiproudou silnici. Bankomat na první dobrou hlásí nejvyšší výběr 300 doláčů. No potěš! Nakonec to šlo po tisícovkách. Únava po 32 hodinách na nohou byla tak silná, že na nějakou restauraci nemáme ani pomyšlení. Z posledních sil lezeme do postele, hlad nás úplně přešel.