15. Zima na krku.

V Zion n.p. se nachází dva parádní treky. První kousek jsme stihli už včera. Narrow Canyon (Úzký kaňon) je asi 16 km dlouhý, a vede korytem mělké řeky Virgin river. První dva kilometry lze projít suchou nohou, dál už jen v neoprenových botech a rybářských kalhotech.  Po vyhlídkové silnici nás svezl kloubový elektrobus k začátku kaňonu. Je to super služba parku. Auta sem nesmí a shuttle busy jezdí každých 10 minut zdarma. S námi jede půl autobusu „rybářů“ s dřevěnými holemi. Kam chtějí dojít v půl páté odpoledne nevíme, poslední bus jede zpět v sedm. My stíhali tak akorát suchou část. A byla to hezká procházka 6 m širokou soutěskou mezi 400 m vysokými stěnami.

Vyhlídkovou silnici přehrazuje samostatný skalní blok, skoro 500 m vysoký útes zvaný Angels Landing (Přistání andělů). Vede na něj snad nejkrásnější půldenní výšlap. Ze sedla pokračuje částečně po řetězech, přes skalní most široký jen dva metry. Na každou stranu 400 m hluboká šluchta. To nemohu nechat ležet ladem. Má to jeden háček. Ta cesta je tak frekventovaná, že se na ní musíš přihlásit týden předem. Zaplatit 6 dolarů a čekat, až tě den před výstupem vylosují za další 3 dolary. Losuje se on line mezi 12. a 15. hodinou. Když jsi zrovna na tůře, nemáš signál, tak nepostupuješ. No pakárna. Jdu tedy bez permitu. U mostu hlídá rangerka, se zadkem širokým přes celou lávku. Říkám jí, že jdu jen do sedla, kam není třeba povolení. Zabralo to a já stoupám k západnímu okraji.

Už se těším na ten závěrečný kousek. Jenže tam stojí dva hlídači parku a bez milosti každého kontrolují. Zkouším jim zahrát na city, byli neoblomní. „Bez permitu vás tam nepustím“, slyším za každou mojí větou. Zatlačuju slzu v oku a chvíli se rozhlížím do hlubin. Nejsem sám, kdo to zkoušel. Snad každého druhého vrací zpět.

Vracím se dolů a přidávám si výšlap k Emerald Pools, třem jezírkům nad sebou, propojených vodopády, tedy spíš čůrky, teď na konci léta. Most k zastávce autobusu je uzavřen, v havarijním stavu, tak musím přidat další tři kilometry, abych se dostal přes potok k další zastávce. Brodit se mi nechtělo, voda je strašně ledová.

Ke karavanu jsem dorazil po dvanácté právě včas. Obloha se zatáhla a Pája na mě čeká s obědem. Do večera se přesouváme do n.p. Bryce Canyon. Je to spíše rokle než kaňon, 35 km dlouhá a 60 m hluboká, ale plná věžiček. Jedna vedle druhé. Jako špendlíky zapíchané v jehelníku. Červený pískovec smíchaný s bílými vápencovými kameny. Jehly vznikly vodní erozí a mrazovým zvětráváním. Jsou jich tu tisíce. Z vyhlídky se k nim dolů proplétá úzká stezka, kterou už dnes nestihneme do tmy projít. V noci napadl sníh, mrzne, vítr fičí. Přeci jenom jsme ve výšce kolem 2500 m. Pája s bolavým uchem nemůže do té zimy jít. Já se jdu podívat alespoň k vyhlídce. Ten pohled dolů mě fascinoval ještě více než včera. Sníh dal vyniknout jednotlivým věžičkám. Nedá mi to a sbíhám po pěšině dolů. Toulám se mezi nimi přes hodinu a žasnu pohledem za každou zatáčkou.

Dole začalo hustě sněžit, domů se vracím jako sněhulák, zmrzlý jako preclík. Ty tři týdny, co jsme naší cestu přerušili čekáním na opravu Arnošta, nám chybí. Přišla zima a dny se zkrátily.

N.p. Capitolu Reef leží o 800 m níž, sníh tu naštěstí ještě nepadal, jinak by nám zakryl tu pestrou paletu barevných hřebenů.

Mám v plánu park přetnout z jihu silnicí Burr Trail Road,  pro auta s pohonem všech kol. Byla to pastva pro oči a nebylo to ani náročné.

---

Přespáváme na parkovišti před vjezdem do severní částí parku Capitol Reef.

Ráno nám buší na karavan ranger. V parcích se nesmí přes noc parkovat mimo vyhrazené kempy. Marně mu vysvětluji, že jsme přijeli za tmy, a bez signálu nejsem schopen najít funkční camping, některé jsou již po sezóně zavřené. Fotil si pas a řidičák a drmolil něco, čemu jsem nerozuměl. Namluvil to tedy znovu do překladače svého telefonu. Dostal jsem výstrahu, jsem zapsaný v systému. Jestli mě ještě jednou chytí kdekoli v národním parku v USA mimo kempy, budu mít problém se zákonem! Ve státech jsme v kempu ještě za celou dobu nespali. Vyhovuje nám klid a volnost. Odpad vyléváme, a vodu nabíráme většinou na pumpách, za drobný poplatek 5 – 10 dolarů tak jednou za 5 dnů. Už je po sezóně, nikomu nepřekážíme, nechápu, o co mu jde. Ale vystrašil mě dobře. Chuť si spravujeme výšlapem ke skalnímu oblouku Hickman Bridge. Je to taková větší Pravčická brána.

Ve Spojených státech je takových pískovcových oblouků neuvěřitelný počet, kolem 1800. Nejvíce v n.p. Arches, který jsme za dva dny prochodili křížem krážem s němým úžasem.

Balanced Rock je kámen o průměru 10 metrů. Vůbec nechápu, jak takto vychýlený ještě nespadl. Možná vůbec nejkrásnější oblouk , který je nejen ikonou n.p. Arches, ale i celých Spojených států je Delicate Arch. Od pradávna jsem toužil ho spatřit na vlastní oči a teď se mi ten sen splnil.

A ještě jeden oblouk z mnoha navštívených musím zmínit. Landscape Arch. Největší přírodní brána světa. 102 metry dlouhá,  přitom v nejužším místě necelé 3 metry silná.

Za tmy sjíždíme do města Moab, centra moabské pouště, ve které se nachází tři parky. Z našeho pohledu asi nejkrásnější skalní oblasti, co jsme v životě viděli. Skalní brány Arches máme za sebou, zítra nás čeká Canyonlands a pak Monument Valley. Nechci riskovat, že nás uvnitř parku někdo načape mimo camp, Taky potřebujeme koupit chleba a budeme na síti, musím konečně začít shánět loď na převoz karavanu do Evropy, máme před sebou poslední tři týdny cestování. Ale ten hlavní důvod je víno. Co jsme odjeli z Kalifornie, neměli jsme ani kapku😜. V Nevadě, Arizoně ani tady v Utahu alkohol krom piva nekoupíš. Snad tím chrání indiány, kteří tu žijí ve svých vydobytých rezervacích. Moab je jedno z mála větších měst, kde mají Liquer Store. Kupuji do zásoby 5 lahví vína, tady poprvé se musím registrovat. Paní u pokladny mi radí: „Ukažte mi pas, řidičák nikdy nedávejte. Pokud si koupíte v krátkém čase další alkohol, mohli by vám řidičák sebrat!“ Spíme na prázdném parkovišti skryti za kostelem. Ráno je velmi nevlídné. Obloha zatažená, sice neprší, ale je na nule, fouká ledový vítr. Jedeme do Canyonlands podél řeky Colorado. Jsou tam ve skalách vyryté petroglyfy z období 5000 let před Kristem.

Canyonlands patří k nejúchvatnějším utažským parkům. Jeho severní část tvoří spleť kaňonů a stolových hor z rudohnědých pískovců, kolmých skal se sloupovitou odlučností. Skrz kaňony a po úbočích stolových hor vede silnice Schaffer Trail, sjízdná jen auty s pohonem všech kol. Měl jsem na ní zálusk vyjet si ji od řeky Colorado až na vršek stolových hor. Páju však stále bolí ucho a drncání po nezpevněné silnici jí nedělalo dobře, tak to hned na prvním kilometru otáčím a dobrodružství pro mě skončilo. Taky je strašná zima, rovná nula stupňů celsia a fouká ledový vítr. Na nějaké velké procházky nemáme ani pomyšlení. Objeli jsme park a vjíždíme do něho ze severu na osamělou stolovou horu Island in The Sky. (Ostrov v nebi).  Kovbojové v předminulém století vstup na tento vrcholek oplotili a ve vzniklé přírodní ohradě tu drželi stáda divokých koní. Jenže jaksi zapomněli, že  zvířata potřebují krom pastvy i pít a po čase koně uhynuli. Hora dostala jméno Death Horse Point (Místo mrtvého koně), a z jejího okraje je fascinující vyhlídka do 610 m hlubokého kaňonu. Po jeho úbočí se v kolmých stěnách klikatí má vysněná cesta Schaffer Trail.

Srdce mi buší vzrušením. Nemůžu se od ní očima odtrhnout. Honí se mi hlavou, že se sem pravděpodobně už nikdy nedostanu. Když dole spatřím terénní dodávku, je rozhodnuto. Páje oznamuji, že pojedu velmi opatrně. Nese to dost nelibě a sedá si dozadu. V íčku vyřizuji povolení a jedeme. Vyfouknu gumy, lépe tlumí nerovnosti. Cesta je dost široká, ale při pohledu dolů se mi tají dech. Pro mě je to nádhera. Pája nic neříká do doby, než se podívala z okna. Pak začalo peklo, které jsem si právem vysloužil. Lituju, že jsem jí vystavil takovému strachu. Brzy jsme byli na dně údolí, myslel jsem si, že její strach bude pryč. Jenže cesta byla hodně rozbitá, místy vedla korytem vyschlého potoka, nebo po skalních římsách. Jízda po třech kolech nebyla výjimkou. Bylo to dlouhých 30 kilometrů s fantastickou kulisou. Nečekal jsem takovou obtížnost. Ale dali jsme to, a jsem tomu moc rád.

Krajina ve spodní části údolí byla velkolepá. Byl to pro nás oba nepopsatelný zážitek, jen každý z nás to viděl z jiného úhlu pohledu…

Druhý den prozkoumáváme jižní části Canyonlands. Říká se jim Needles (jehly), a skutečně to tu také tak vypadá. Vrstvu spodních, měkkých červených pískovců překrývá vrstva žlutobílých desek z tvrdšího materiálu. Vlivem erozí mají tmavé věže oblé světlé čepičky. Počasí se umoudřilo, modrá obloha, sluníčko, vítr ustal. Je krásných sedm stupňů tepla, Akorát tak na 4 km okružní cestu Slick Rock trail. Z vyhlídek jsou vidět stolové hory v severní části parku.

Do západní části parku Maze (Bludiště) nevedou normální cesty, jen pro offroad auta. Je to tak odlehlé území, že tam málokdo zabloudí. Dnes už rozumím výrazu „odlehlost“. Takovou oblast v Evropě snad nelze najít. Je to místo, kde se odehrálo v roce 2003 drama Arona Ralstona, který si tam vyrazil na kole do Kaňonu modrého Johna. Jeho výlet tehdy skončil vlastní amputací ruky, kterou mu skřípnul uvolněný balvan. Pamatujete film 127 hodin? Tak to se odehrálo právě tady.

Opouštíme Canyonlands, abychom se podívali na další skvělé místo na Zemi. Čeká nás slavné Monument Valley. Za dvě hodiny bude tma, přejedeme zasněžené hory a někde na půli cesty zakotvíme. Nařídím navigaci nejkratší cestou po North Creek Line, žlutá silnice v mapě, tedy bude celá vyasfaltovaná. Nespletl jsem se. Jenže serpentiny v severní stráni, kam se sluníčko za celý den nepodívá, stoupaly až do výšky 2700 m. No a protože poslední týden občas sněžilo, teploty vylezly nad nulu jen přes poledne, s přibývající výškou přibývala i vrstva sněhu na asfaltu. Pro jistotu dávám 4×4 a tlačím se vyjetými kolejemi. Teplota klesla z +7st.C na -7st.C, dřeme spodkem o závěje a vrchol kopce je v nedohlednu. Stmívá se a atmosféra v kabině  houstne. Za sedlem nás vysvobozuje klesání. Přespáváme dole na odpočívadle.

Náplastí na duši byla zastávka v osadě Bluff. V místním skanzenu nás vítá paní v dobovém kroji z 19.století. Procházíme si domky původních osadníků, velikosti 3×4 metry, zařízených, jako by zrovna odešli. Nechápeme, jak se tam vešla rodina s osmi dětmi.

Dostali jsme tip na vyhlídku série meandrů řeky San Juan, zvaný Gooseneck (Husí krk). Byl to takový malý Grand Canyon.

Také míjíme skalní útvar vypadající jako Mexičan v klobouku. A skutečně. Skála se jmenuje Mexican Hat. (Mexický klobouk).

Teprve v podvečer přijíždíme k Monument Valley.

Do nitra údolí vede prašná silnice, kterou určitě chci projet. 30. km okruh bychom dnes již za světla nestihli. Přespíme tedy v oficiálním kempu s vyhlídkou do údolí. Mladá indiánka po mě chce za stání bez vody, elektriky, WiFi, bez možnosti vylít odpady, 63 dolarů za noc. Nu což. Za kempy jsme zatím nedali ve Státech ani cent, tak to jednou přežijeme. Jinde ta stejná služba stála tak 15 až 20 dolarů. Holt tady jsme v indiánské rezervaci.

Ráno při snídani, navlečeni do zimní bundy, sledujeme východ slunce za skalními pilíři, čnící z rovné prérie. Tyhle pohledy se fakt nikdy neomrzí. Nikam nespěcháme, máme na poslední vyhlídkový okruh tolik času, kolik chceme.

Sedáme do Arnošta, nastartuju, pohladím toho mýho kluka po palubní desce a v duchu mu šeptám, že je to tvoje poslední terénka v Americe. Na vjezdu do údolí jsou zátarasy, stojí tam uprostřed křižovatky pickup a indiánka v reflexní vestě gestikuluje, že cesta je uzavřena. Jenže v údolí vidím plno osobních aut. Ptám se co se děje, včera večer tu nic nebylo. Něco na mě huláká, že s tímhle autem tam nesmím, cesta je rozbitá. Mám si koupit vyhlídkovou jízdu od cestovky, která tam turisty vozí asi na hodinu a půl za 140 dolarů. Další nízký osobák mě objel a toho tam pouští. Dohadujeme se, mám terénní auto na vysokém podvozku, 4×4. Nezajímalo jí to a nekompromisně nás vyhazuje. Jenže to si nenechám líbit jedu do infocentra, slečny u pokladny se ptám, jestli mohu do údolí vjet naším autem, které jí ukazuji stojící na parkovišti. Ok. Není problém. S tímhle tam můžete. Vracíme se zpět a na tu hlídačku jsem pěkně ostrej. Říkám „mám permit z infocentra. Mohu tam vjet.“ „Nemůžeš!“ A postaví se mi před auto. „Kdo mi povolení dal?“ Snaží se telefonem někam dovolat, ale při bídném signálu jí to nejde. „Máš papír? Bez papíru tě nepustím.“  Objel mě další těžký pickup. Snědá ženská stáhla okénko, zamávala na indiánku nějakým lejstrem a ta jí pouští. Vyskočím z kabiny a ptám se jí, kde dostanu povolení. Stroze mě odsekla, že obytňáky do údolí nesmí, šlápla na plyn, málem mi přejela nohy. Krev se ve mě vaří. Proč já ne a oni mohou? Proč mi nikdo nevysvětlí důvod? Indiánku odhaduji podle řeči, že je rozumu mdlého. Nechce se se mnou bavit a rukama furt gestikuluje, že mám vypadnout.  Za mnou už čeká fronta aut. Když jim ukazuje, že mě mají objet, šlápnu na plyn. Skočila mi před auto jelením skokem. Ta bába by se normálně nechala přejet! Vracím se tedy do íčka pro písemné povolení. Děvče jsem mým požadavkem evidentně zaskočil a posílá mě do kanceláře. A tam mi to došlo. Je to tatáž kancelář, která organizuje zájezdy do údolí. Venku stojí auta čekající na klienty. Jenže v listopadu je po sezóně, tak shaní kunčafty, jak se dá. Povolení mi nedají. Obytňáky tam prý neprojedou. Když zjistí, že šlápla vedle, já tedy tam určitě projedu, začala říkat, že tam lidi vylévají odpady. No keci. Jsem tak otrávený, že už tam ani nechci. Že já hlupák jsem tam večera nevjel. A ještě jsem dal za kemp takový prachy! Naposledy se z vyhlídkové plošiny u infocentra rozhlížíme po údolí a vydáváme se na dlouhou cestu k východnímu pobřeží, na cestu k domovu.