Do Perú přijíždíme zejména za poznáním kultovních staveb nejznámějšího indiánského národa – Inků, a seznámením se s naprosto fenomenální kulturou, jejíž doba největšího rozkvětu a pozdějšího pádu netrvala ani jedno celé století. Toto období zanechalo nejen na území Perú úžasné stavební památky celých městských aglomerací, s nejznámějším městem Machu Picchu, jenž tvoří třešničku na pomyslném dortu. Inkové, na počátku 15.stol.kontrolovali území dnešního Perú, Ekvádoru, Bolívie, Chile – 260 km jižně od Santiaga a kus Argentiny. Byl to vlastně dobyvačný a kořistnický kmen, ale dokázali využít zkušeností a umu ostatních národů k vybudování mocného impéria, jehož rozpad způsobily občanské války porobených kmenů, kterých využili…

Překročením chilsko – bolivijské hranice si prožíváme hned několik šoků. Po třech dnech strávených v oblastech kolem oceánu vyjíždíme do výšek kolem 4000 mertů a zůstaneme tu po celou dobu pobytu nejen v Bolívii, ale potom i v Peru. Při jakékoli činnosti se hned zadýcháváme, hlavy bolí, fungujeme jak ve zpomaleném filmu. Na hranicích procházíme nejtěžší byrokratickou zkouškou, co jsme v Jižní Americe. Musíme projít šesti kontrolami. Po každé úspěšně zvládnuté přepážce dostáváme do papíru se šesti chlívky razítko. S orazítkovanými chlívky můžeme k závoře. Z nejbohatší (a také nejdražší) země vjíždíme do nejchudší jihoamerické oblasti. Domky jsou až na vyjímky postaveny z nepálených cihel – vepřovic, střechy…

Prakticky hned nad Santiagem se krajina prudce mění ze svěže zelených luk a lesů na polopoušť. Zmizely lesy, hory se tlačí až do oceánu, svahy jsou samé kamení porostlé kaktusy a pichlavými keři. Uhýbáme z dálnice údolím vyschlé řeky Hurtado. V kopcích, to už je hotová poušť, se nachází přírodní rezervace Pichasca, kde byly objeveny zkamenělé stromy staré 70 miliónů let, kostry dinosaurů a také tam pod mohutným skalním převisem žili lidé před 10 tisíci lety. Tehdy tu potok padal rovnou přes skalní hranu nad převisem, jak dokazují vymletá koryta rudých skal. Dnes tu rostou jen kaktusy a oblast je prakticky neobyvatelná.…

Po čtvrt roce toulání po Jižní Americe jsme navlékli další perlu do náhrdelníku poznaných míst a báječných zážitků, a odskočili jsme se podívat na legendami opředený, nerozluštěnými záhadami tajuplný Velikonoční ostrov – malý trojúhelníček pevniny ztracený kdesi uprostřed Tichého oceánu. Je znám především kamennými sochami moai v nadživotní velikosti – z lávového kamene vytesanými postavami stojícími na pobřeží, hledícími upřeně do dáli. Nejizolovanější obydlený ostrov světa, v jazyce místních ostrov Rapa Nui, je tak vzdálený od nejbližší civilizace, že byl Evropany objeven teprve až v 18. století. Jeho nejbližší obydlený soused je malý ostrov Pitcarin, ležící 2550km severozápadně v Tichém oceánu. Na východě pak až…

Jezerní oblast a Centrální údolí zaujímá asi 800 km dlouhý pás země mez i souostrovím Chiolé po hlavní město Santiago. Většina míst našeho zájmu leží samozřejmě v horském pásu And, na východě Chile. Je to oblast s největším množstvím aktivních sopek na celém kontinentu. Než uhnu z dálnice do hor, nechávám Arnoštovi v Osornu vyměnit olej. Už si to kluk jeden zaslouží po více než 16.000 kilometrech po jihoamerických prašných silnicích. U supermarketu, sotva půl kilometru od servisu koukám, že z motoru teče olej jako z ropovodu Družba. Ještě že jsme potřebovali doplnit potraviny, jinak by to byl asi velký průšvih. Servisman příliš utáhl víko olejového…

Ačkoli jsme na souostroví Chiolé přijeli za památkami, první tři dny utekly jako voda a my jsme stále na začátku poznávání tohoto malebného kousku Chile. Odsud na jih se pobřeží tříští na nekonečné množství ostrovů a zátok až k samému Hornovu mysu. Isla Grande – druhý největší ostrov jihoamerického kontinentu po Ohňové zemi – je půvabný svou mírně zvlněnou zemědělskou krajinou, kde jádra vesniček tvoří malé dřevěné kostelíky; postaveny byly novodobými osadníky teprve až na začátku 19. století; jsou tak typické pro tento kraj, že Unesco 16 z nich zapsalo na seznam světového kulturního dědictví. První kostelík navštěvujeme ve vesničce…

V Puertu Montt pro nás končí legendární dálnice Carretera Austral. Otáčíme se na jih k souostroví Chiholé, kde chceme tři dny pobýt. Po opuštění trajektu na ostrově Grand Chiolé potkáváme první město Ancud, vyhlášené tržnicí v původních červených rybářských domcích. Ochutnáváme saláty z krabích a rybích vnitřností, kupujeme rybu jménem Cabala; prodavač nám ji před očima zručně vyfiletoval, radost pohledět na jeho práci. Je krásný den, modré nebe, vyhledáváme pláž v severozápadním cípu ostrova k přenocování. Za poslední vískou Guabún se štěrkový povrch cesty mění v písčitý, na dlouhé pláži jsou jen dvě auta, tak se tam také rozjedu. Na písku ubývá trávy, cesta měkne, jsem ale…

Další park Quelat nám připravil hned 3 zajímavosti. Saltos del Condor – 40m vysoký úzký vodopád hned vedle Carretery. Tunelem tvořeným bambusovým porostem prolézáme k jeho patě až nás skrápí vodní mlha. O několik kilometrů dále vbíhá do lesa „Bosque Encantado“ taktéž „Sendero de la Cascada“. Dva a půl kilometru dlouhý výstup k zelenému plesu do kterého letí snad 15 vodopádů z ledovce pokrývající všechny okolní vrcholní vrcholy štítů. Taková nás čekala odměna na konci dvouhodinové cesty nahoru. Ale velkým dobrodružstvím pro nás byla cesta od samého začátku. Vstoupili jsme do lesa. Koruny stromů se nad našimi hlavami uzavřely, drobně poprchávalo. Kmeny byly…

Naše další cesta vede na dlouhou dobu do Chile, kde se to přírodními parky jenom hemží. Argentinu opouštíme v Los Antiguos, kde jsme natrefili na právě probíhající festival třešní. Město je chráněno proti větru nebývalým množstvím vysázených topolů a v jejich závětří jsou údajně největší sady v celé Argentině. Objíždíme z jihu, Lago Buenos Aires, rozdělené státní hranicí. Na Chilské straně se jmenuje Lago general Carerra. Po jezeru Titicaca je druhé největší na kontinentu. Nevím proč, ale první co mě vždy napadlo ve spojení s Chile byl generál Augusto Pinochet. Ten s naší cestou úzce souvisí, tak musím nejdřív trochu zabřednout do nedávné minulosti. Izolovanost Chile…

V ploché nehostinné i v létě studené patagonské pampě, bez jediného stromu, kde půda je tak suchá a slaná, kde vanou neutuchající větry silou, které se jen těžko odolává, si lze jen obtížně představit život lidské populace. Za 500km, které jsme ujeli po nejopuštěnější silnici světa, jak ji argentinci sami nazývají, číslo 40, potkali jsme dvě osady dohromady čítající jen asi 10 domů. Rozlehlost a nedohlednost krajiny je přitom tak fascinující. Jediným rozptýlením nám jsou stáda lam Guanaco, pasoucí se podél silnice. V této krajině si řeka Río Pinturas vyřezala na své pouti k oceánu 250m hluboký kaňon dlouhý 150km. Letmo jsme si podali…

Už ani nevím, jak jsem ho získal, ale někdy kolem 15. věku svého života, to už jsem více než rok lezl po skalách a snil o velkém horolezectví. V té době jsem dostal plakát s vyobrazeným kopce, červánky zabarvenou horou Fitz Roy –  3.405m.n.m. Ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že se k této legendární hoře dostanu a budu k ní vzhlížet z bezprostřední blízkosti. V podvečer přijíždíme do turistického městečka El Chaltén, stovky kilometrů vzdáleného od nejbližší civilizace. Zakempovali jsme na parkovišti za městem a ještě stíháme procházku k vodopádu a lahodnou domácí zmrzlinu. Následující den jdeme túru 6hod/22km pod hřeben Cerro Torre – tři štíty…

Kdo neokusil rozkoš z vlastního poznání, ten bude jen těžko rozumnět pocitům, které se snažím vyjádřit ještě teď, týden po shlédnutí ledovcového představení , které v nás zanechalo hlubokou úctu k paní přírodě. Vůbec jsme netušil, že setkání s ledovcovým splazem Perito Moreno bude pro nás tak silný zážitek. První setkání s ledovcem jsme zažili v Norsku, místní mu říkají Modrá šlehačka. Modré světlo vycházející z jeho puklin nás tehdy také dojalo. Nečekali jsme však tak silný emocionální rozdíl. Třetí největší souvislý ledovec světa (po Antarktidě a Islandu) – Campo de Hielo Sur, na čilské straně, se táhne mezi 48. a 52. rovnoběžkou jižní šířky, v délce…